KAŽDÝ CHVILKU TAHÁ PILKU
KAŽDÝ CHVILKU TAHÁ PILKU
Přišla jsem na svět na jaře v roce 1968,
do doby tzv. Pražského jara,
velké euforie z naděje na svobodu.
Tři měsíce na to, přišli srpáci
zachránit nás před nebezpečím západu.
Vyrůstala jsem potom ve světě,
kde se o něčem mluvilo všude a hodně
a něčem se mluvit nesmělo vůbec a bylo to trestáno.
Učila jsem se s rudým šátkem na krku
jak být dobrým občanem své socialistické vlasti.
V mém domácím prostředí byl mír,
tak jsem to brala jako normu, o které jsem neměla důvod moc přemýšlet.
Říkali nám, že před několika desítkami let,
začali se roztahovat po Evropě křižáci.
Ti s hvězdičkami to sledovali z povzdálí.
Ti na západ od našich hranic
mlčky přihlíželi, jak se křižáci zakousli do východní Evropy.
A potom se to začalo šířit jako lavina..
Přihlížející se museli začít sami chránit.
Hvězdičkáři se taky nějak okrajově zapojili.
Ale nebýt srpáků, zničili by nás křižáci
a udělali by si z nás své otroky.
A tak jsme byli tak dlouho vděční srpákům,
dokud jsme necítili nesvobodu i od nich
a nezatoužili se osvobodit. Nejdříve v roce 1967-8.
Nicméně nás "zachránili" znovu na dalších dvacet let.
A potom někdo zatřásl větví.
Srpáci popadali a my jsme znovu byli
v euforii z naděje na svobodu.
Najednou jsme se učili,
že jako první nás zachránili od křižáků ti hvězdičkáři.
Učebnice se přepisovaly.
Objevili se lidé, které jsem neznala, ale rodiče je znali.
To, co dříve bylo normální, ukázalo se jako lež, ve které jsem přirozeně žila.
Nová doba přinesla nové příběhy a nové pohledy.
Toho, koho jsem dříve měla milovat, toho jsem teď měla nenávidět.
No, byli sympatičtí ti lidé na tribunách. Zvonili jsme v objetí klíči.
Porobení nesebevědomím jsme toužebně vyhlíželi k západu a jejich pěkným věcem.
Mezitím se křižáci srovnali do plusu a spojili se ostatními západními
do síly motorové pily.
Hvězdičkáři se stali našimi idoly, hvězdami.
Jak jsme byli šťastní, že přišli. Vzali nás mezi sebe.
Dostali jsme svobody, které jsme dříve neměli.
Ale přicházeli jsme o to, co jsme dříve měli.
Ořezávali naše větve úžasnou novou pilou.
Naše děti navyklé v tom vyrůstat,
nevidí, co vidíme my rodiče.
Je normální, že už jsme téměř bez větví.
Je normální, že o něčem se mluví všude a něčem se nesmí.
Tažení křižáků bylo úspěšné. Novými cestami dobyli Evropu.
Sami jsme vstoupili do ohrádky lákající blahobytem.
A tak to dnes pozoruji a vidím, jak se rozpínali
ti zleva doprava, potom zase ti zprava doleva,
potom zase ti zleva doprava, a pak zase ti zprava doleva.
Jako by v tom byl systém.
Pila, která se posunuje zleva doprava a zprava doleva.
Vyhrocené okamžiky v době obratu.
Ty tahy ze strany na stranu odvádějí pozornost od samotné větve.
Z větve padají piliny.
Osekává se strom, který je živý.
Je jedno jaká pila a z které strany je zrovna na tahu. Pořád se to někde nějak děje.
Řeknu vám, člověk časem asi otupí.
Přestane chtít si sedat na lopatu příslibů naděje na svobodu.
Jednoho dne zaměří pozornost na samotný strom.
A uvědomí si jeho obrovskou odhodlanost a sílu žít.
Ať si rozpínači dělají nárok na tu či onu větev,
z rány vyrazí zase nová.
Strom, stejně jako my, chce žít a prostě žije.
Navzdory pilám se rodíme i umíráme, studujeme, malujeme, zpíváme,
milujeme, trápíme se rozchody, pracujeme, lenošíme..
Máme svá jara, léta, podzimy i zimy...
.. žijeme si své životy jako strom..
My nejsme ti, kteří mají být pohonem pilám.
My jsme ti, kteří mají žít pro strom a zachování života.
KAŽDÝ CHVILKU TAHÁ PILKU
Z nějakého důvodu jde tento zvyk z minulosti do přítomnosti...
Nedávejme pilám i budoucnost tím, že je zase budeme
krmit euforickou nadějí na svobodu.
Svoboda není o důvěře v pilu.
Svoboda je vědomí, že jsme živý strom.
